Původ psa

Prapředci

Asi před šedesáti milióny let vznikl malý savec, dnes známý pod jménem Miacis, který se podobal lasičce nebo tchoři. Je dnes označován za prvního společného prapředka psovitých šelem. Na rozdíl od dnešních psů, kteří našlapují na prsty, byl Miacis ploskochodec. Měl chrup masožravce a malý mozek. Po dvaceti miliónech let vyhynul.
Před 15 až 20 milióny let vznikla skupina psovitých šelem, nazvaná Tomarktus. Tomarktus byl velký už asi jako liška a dnes je považován za nejstaršího "prapsa".
Není dokázáno, které konkrétní divoké předky má dnešní pes. Nejen podle podoby lze usuzovat na vlka, šakala nebo kojota. Všechny tyto druhy mají 78 chromozomů a v zajetí mají se psem plodné potomky (na rozdíl např. od lišky). Pro vlka spíše než pro šakala mluví i hmotnost a objem mozku – u psa a vlka je to zhruba 30 % celkové váhy, kdežto u šakala pouhých 20 %. Také povrchová strukturu zubu trháku (čtvrtý horní premolár) je podobnější s vlkem než se šakalem, a podle posledních výzkumů také určité krevní proteiny ukazují na větší shodu s vlkem. Ovšem důkazem nad jiné jasnějším je výsledek etologického srovnání vlka a psa. Etologie jako nauka o chování zvířat porovnává kromě jiného také sociální vazby ve smečkách, a podle výzkumů se vlci dají v zajetí začlenit do psí smečky snadněji než šakali – dokonce tak snadno, jako pes do smečky lidské. Psí mimika je v důsledku domestikace méně bohatá než u vlků, ale přesto spolu ještě dokážou vlk a pes komunikovat.
Jak se zdá, převažující část důkazů mluví pro vlka jako pro předka psa, i když nelze tak úplně vyloučit, že by se v Asii na vzniku psa nepodílel šakal a v severní Americe kojot.

Čtyřfázový přerod vlka v psa

1. fáze – sdružování divokého zvířete a člověka a vznik symbiózy, ze které mají prospěch oba: vlk využívá odpadky člověka, člověk má prospěch z ostražitosti vlka, který jej upozorňuje na hrozící nebezpečí.
2. fáze – větší množství volně žijících zvířat se dostává do plné závislosti na člověku. Křížení s divokými formami je stále řidší.
3. fáze – člověkem jsou vytvářeny umělé sexuální bariéry mezi divokými formami a doma chovanými zvířaty. Jsou podporovány takové mutace, které by ve volné přírodě neměly šanci na přežití. Místo selekce přirozené vzniká selekce umělá.
4. fáze – (počátek 19. století) – člověk se soustřeďuje na vnější (vzhledové) znaky svých domácích zvířat. Začátek cíleného vytváření mnoha plemen však spadá až do druhé poloviny 19. a do 20. století.

Počátky domestikace

Velké množství vykopávek poměrně zachovalých koster psů pochází z doby kamenné (10 000 - 15 000 let před naším letopočtem). Lidé tehdy žili v prvobytně pospolné společnosti a živili se lovem. Člověk i divoký pes vlastně stáli proti sobě jako biologická konkurence, protože lovili stejnou zvěř. Pokud byl člověk úspěšnější, vlci se stahovali k lidským obydlím a požírali odpadky, a snad také příležitostně doprovázeli člověka na jeho loveckých výpravách. Jednoho dne musela některá vlčice přivést na svět mláďata v lidském obydlí, aby tak byl na světě první krok pro mnohem pozdější postupný přerod vlka v domácí zvíře.
Kosterních nálezů z té doby není tolik, aby bylo možné s přesností určit dobu a místo přerodu vlka v divokého psa nebo dokonce psa divokého v psa domácího. Nalezené skelety jsou neúplné, takže určit bližší podrobnosti s jistotou nelze, a navíc v průběhu vývoje jistě docházelo k průběžnému křížení. Ve které části světa začalo první sbližování psa s člověkem, dodnes s jistotou nevíme, ale pravděpodobná je teorie nezávislé domestikace, tedy na různých místech světa a v různém období.
Kosterní pozůstatky předků psa nacházené v různých částech světa vykazují velikou variabilitu co do tělesné stavby a velikosti. Ve vykopávkách pravěkých sídlišť nacházíme různé druhy zbytků koster psů, z nichž pak odvozujeme původ dnešních plemen.
Pes bažinný n. rašelinný (Canis familiaris palustris rutimer) žil v kolových stavbách v době asi 10 000 let před naším letopočtem a je pravděpodobným prapředkem špiců, pinčů, teriérů a kníračů. Společným znakem těchto psů byla menší až střední velikost, velmi živý temperament a přirozená ostrost. Za největší z potomků psa bažinného (rašelinného) považujeme plemena vzniklá počátkem poloviny 19.století - dobrmana, velkého knírače a erdelteriéra.
Pes domácí Inostranzewův (Canis familiaris inostranzewi) žil zcela určitě přinejmenším v okolí Ladožského jezera, kde byly jeho kosterní zbytky objeveny ruským badatelem Inostranzewem. Tento pes byl mohutnější než pes bažinný a pravděpodobně byl přímým potomkem severoevropských vlků nebo jejich kříženců se psem bažinným. Svůj původ od něj odvozují přírodní plemena psů, která si dodnes z vlčích předků dochovala mnohé společné vlastnosti. Jsou to severští tažní psi husky, severská lovecká plemena psů (lajky, grónský pes, norský losí pes, keeshound a psi eskymáčtí). Většina těchto primitivních plemen má stejně jako vlci říji jedenkrát ročně a menší počet štěňat.
Pes domáci decumanus (Canis familiaris decumanus) měl mohutnou robustní stavbu těla a podobal se nejvíce psům antických válečníků a dnešním dogám. Je to předek molossoidních plemen, z nichž některá se dochovala v téměř nezměněné podobě od dob antiky.
Pes bronzový (Canis familiaris matris optimae) je vývojově nejmladším prapředkem psa. Pochází z doby bronzové (4 000 až 5 000 let před naším letopočtem). Vznikla z něj ovčácká plemena - německý ovčák, belgičtí ovčáci a skotský ovčák (kolie). Stavbou kostry a tvarem lebky se ovčáci psu bronzovému velmi podobají.
Pes popelištní (Canis familiaris intermedius) žil na našem území (jako lid popelištních polí), byl střední velikosti a od psa bronzového se lišil stavbou lebky, která připomíná dnešní brakýře a lovecké pudly (český fousek) .
Pes domácí leineri (Canis familiaris leineri) je snad prapředkem chrtů. Původ chrtů je totiž dodnes neznámý – menší velikostí mozkovny a stavbou lebky (poměrem mozkovny a čenichové partie) se jako jediní nepodobají vlkům, ale připomínají spíše šakala. Chrti měli dvě centra domestikace - východoevropské a severoafrické stepi. Další z teorií vzniku chrtů hovoří o původu ze stepních vlků, kteří stejně jako chrti loví kořist hlavně za pomoci zraku. Jiné teorie připouštějí možnost křížení stepních vlků se šakalem.
Pes domácí intermedius (Canis familiaris intermedius) je považován za prapředka loveckých psů - jezevčíků, ohařů, setrů, španělů, dále pudlů, pekinézů a maltézáků.